9.7.1357 se stal nejšťastnější den pro Karlův most

Kdo by chtěl oslavit přesný moment založení Karlova mostu, musí si přivstat. Objevily se úvahy, že císař Karel IV. tak učinil 9. července 1357 těsně po půl šesté ráno, protože most v tu dobu dostal do vínku numerologicky silný základ pro šťastný osud.

Datum vytvořilo stoupající a klesající řadu lichých čísel 1 3 5 7 (rok) 9 (den) 7 (měsíc) 5 (hodina) 31 (minuty). Složeno do pyramidy to vyhlíží ještě efektněji:

                        9

7              7

5                                 5

       3                                 3

   1                                           1

Korunuje ji číslo 9, symbol dokonalosti a plnění plánů, číslo početí a tvoření. Sečteme-li všechna čísla dohromady, vyjde nám 41, přičemž 4 + 1 rovná se 5, číslo přinášející dobrý vliv planety Jupiter.

O tom, že se slavnost odehrála 9. července 1357, zanechal svědectví kronikář Karlovy doby Beneš Krabice z Weitmile. Hypotézu o hodině a minutě však dodal až v roce 1979 astronom a historik Zdeněk Horký, ale měl pro ni pádné argumenty – středověk si velmi potrpěl na horoskopy a Karel IV. nebyl výjimkou.

Ideálním časem pro položení základního kamene se tak stala chvíle, kdy nad obzorem stály všechny tehdy známé planety včetně Marsu, který nad něj právě vycházel nejen jako symbol války, ale i velkých činů. Také postavení planet bylo slibné: do úplné konjunkce se dostal Saturn se Sluncem, takže sluneční nejvyšší dobro „spálilo“ největší zlo Saturnu a ponechalo z něj jen stálost, pevnost a dlouhověkost. Roli sehrál i ascendent chvíle spojený se souhvězdím Lva, od poloviny 13. století heraldického symbolu českých panovníků a astrologického patrona Prahy. Není se co divit, že 9. července 1357 středověcí astrologové shledávali za nejšťastnější den roku.

Můžeme věřit, že se Karel IV. snažil neponechat při stavbě mostu nic náhodě. Nebyl pro něj jen praktickým doplněním života města, ale byl také součástí plánované korunovační cesty českých panovníků, která měla ze staroměstské strany po mostě mířit na Pražský hrad.

Soudí se, že to byl dokonce sám Karel IV., kdo tu mostní trasu absolvoval jako první, ačkoliv o tom už nevěděl. Když koncem roku 1378 zemřel, smuteční průvod s jeho tělem zřejmě přecházel přes ještě nedostavěný most, tehdy známý jako Kamenný a až od roku 1870 právem Karlův.

Proč oblíben most přes řeku?

Aby člověk měl blíž k člověku

A taky proč se zabývat negativní energií nešikovně? Buďte v klidu jako provensálská pokladní J

Zajímavosti z cesty pana Toma Vocelky: V supermarketu v provensálském městečku Saint Martin de Crau se schylovalo k zavírací hodině. Tmavovláska u pokladny brala do ruky s vláčnou obřadností každý kousek zboží a skenovala kódy nehledíc na dlouhou frontu. Přitom společensky konverzovala se zákazníkem.

„Tu by u nás vyhodili z práce po jednom dni,“ blesklo mi hlavou. A pak nastal zádrhel. Jednu z posledních věcí z přeplněného koše namarkovala špatně. Volala nadřízenou. Načež se stalo něco, co nás dva Čechy ve frontě nervově rozhodilo. Obě dámy se rozhodly, že všechno zboží přeskládají ze zákazníkových tašek zpátky do vozíku a vezmou to markování pěkně od začátku.

Vzápětí přišlo udivující poznání. Byli jsme jediní, kdo byl rozčilen a popuzen. Ostatní – místní obyvatelé, neboť Saint Martin není turistická lokalita – se ve frontě bavili a žertovali. Situace nás brzy donutila přijít na to, že zůstat v klidu je docela fajn. A že vláčné pohyby pokladní a její snaha konverzovat i s cizinci jsou příjemnější než zvyk z českých supermarketů a obrázky z Lidlu: sadisticky hrnout na zákazníka zboží tak rychle, až si připadá jako neschopný nešika, který brzdí ostatní.

Pochopili jsme, že není špatné řídit se krédem Jeanne Louise Calmentové z nedalekého města Arles: „Nedělejte si starosti kvůli věcem, o kterých víte, že s nimi stejně nic neuděláte.“ Paní Calmentová věřila, že jí tento přístup umožnil dožít se rekordně vysokého věku (zesnula v roce 1997, bylo jí 122 let a 164 dnů a prostě se jednou uložila a tuhá už do dalšího času nemrkla). Ještě ve 113 dokázala novinářům vyprávět vzpomínky na Vincenta van Gogha, který si do obchodu jejího strýce chodil pro barvy. Do stovky jezdila na kole a do 117 let kouřila dvě denně. Svou dlouhověkost připisovala kromě „imunity vůči stresu“ také olivovému oleji (dávat do každého jídla plus natírat si jím pleť), pití portského a tomu, že snědla kilo čokolády týdně (přesto vypadala hubeně).

Pokud jsem ve vás vzbudil pocit, že je nutné okamžitě se odstěhovat do země zaslíbené, kde se žije líně, pohodově a bez stresu, omlouvám se. Mě z něj vyvedla fúrie, která seděla v dálniční boudě a vybírala mýto. Asi nejedla čokoládu a nepila portské. Popuzeně vyprskla něco o tom, když jsem dost rychle neporozuměl, že drobné, které jí podávám, nejsou dost drobné a ona by chtěla drobnější. Byla ve stresu, já byl ve stresu, řidiči za mnou začínali být znepokojeni.

Té paní z boudy, jakož i všem ostatním vytvářečům dusna bych doporučil: buďte cool jako provensálská pokladní a mlsejte čokoládu. Nám, kteří nemáme dar paní Calmentové a neumíme se nestresovat nad věcmi, které nemůžeme změnit, se pak bude žít příjemněji.